Kázání 27. října 2024
Přišli do Jericha. A když vycházel s učedníky a s velkým zástupem z Jericha, seděl u cesty syn Timaiův, Bartimaios, slepý žebrák.
Když uslyšel, že je to Ježíš Nazaretský, dal se do křiku: „Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“
Mnozí ho napomínali, aby mlčel. On však tím více křičel: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“
Ježíš se zastavil a řekl: „Zavolejte ho!“ I zavolali toho slepého a řekli mu: „Vzchop se, vstaň, volá tě!“
Odhodil svůj plášť, vyskočil a přišel k Ježíšovi.
Ježíš mu řekl: „Co chceš, abych pro tebe učinil?“ Slepý odpověděl: „Pane, ať vidím!“
Ježíš mu řekl: „Jdi, tvá víra tě zachránila.“ Hned prohlédl a šel tou cestou za ním. (Mk 10, 46-52)
Milí bratři a milé sestry,
Dnešní evangelium nám přináší příběh o setkání Ježíše se slepým Bartimeem. Je to příběh, který se odehrává na Ježíšově cestě do Jeruzaléma, tedy v době, kdy se Ježíš blíží k vrcholu svého poslání.
Bartimeus sedí u cesty a žebrá. Jeho situace se zdá beznadějná - je slepý, závislý na pomoci druhých, na okraji společnosti. Ale právě v této situaci projevuje mimořádnou duchovní citlivost a víru. Když slyší, že prochází Ježíš, začíná volat: "Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!"
To oslovení "Syn Davidův" je velmi důležité. Bartimeus, ačkoliv fyzicky slepý, duchovně "vidí" to, co mnozí vidoucí nerozpoznali - že Ježíš je zaslíbený Mesiáš. Jeho víra se projevuje i tím, že se nenechá umlčet davem. Když ho okřikují, volá ještě hlasitěji.
A zde přichází klíčový moment - Ježíš se zastavuje a říká: "Zavolejte ho!" Ti samí lidé, kteří ho před chvílí okřikovali, mu nyní říkají: "Vzchop se, vstaň, volá tě!" Jak rychle se může změnit postoj lidí, když vidí, že někdo má Ježíšovu pozornost. Jak rychle se mohou změnit postoje lidí k nám?
Bartimeova reakce je pozoruhodná - odhazuje svůj plášť, vyskočí a přichází k Ježíši. Ten plášť byl pravděpodobně to jediné, co měl - jeho ochrana, jeho majetek, jeho jistota. Ale on ho bez váhání odhazuje, protože věří, že setkání s Ježíšem je důležitější než cokoliv jiného. Ne každý je ochoten vzdát se toho jistého pro něco nového, co ho posune dál, změní.
Ježíšova otázka "Co chceš, abych pro tebe učinil?" může znít překvapivě - není snad zřejmé, co slepý člověk chce? Ale Ježíš dává Bartimeovi prostor vyjádřit svou touhu, svou víru. A Bartimeus odpovídá prostě a přímo: "Pane, ať vidím!"
A pak přichází to nejdůležitější - Ježíš říká: "Jdi, tvá víra tě zachránila." A Bartimeus prozře a následuje Ježíše na cestě. Co nám tento příběh říká dnes?
Především nás učí o pravé víře - víře, která se nebojí volat k Bohu, i když okolí odrazuje. Víře, která je ochotná opustit své jistoty. Víře, která vede k následování Krista.
Učí nás také o Božím milosrdenství - Ježíš se zastavuje, naslouchá a odpovídá na upřímné volání o pomoc. Nezáleží na tom, jak bezvýznamní se můžeme zdát v očích světa - v Božích očích má každý z nás hodnotu.
A v neposlední řadě nás učí o proměně, kterou přináší setkání s Kristem. Bartimeus nezůstává sedět u cesty - stává se následovníkem. Jeho uzdravení není jen fyzické, ale především duchovní.
Kéž i my máme odvahu volat k Ježíši navzdory překážkám. Kéž jsme ochotni opustit své falešné jistoty a důvěřovat Bohu. A kéž naše setkání s Kristem vede k opravdovému následování na Jeho cestě.
Amen.
kázání br. Vladimír V. Karbusický
Kázání 6. října 2024
Milé sestry a milí bratři,
dnešní čtení jsem vybral tematicky k probíhající výstavě BUDETE MÍT BOTY NA NOHOU A HŮL V RUCE. Dnešní kázání jsem nazval Setkání s Bohem mění životy.
Všechny tři biblické příběhy nám ukazují, jak setkání s Bohem může hluboce proměnit lidský život. Tyto příběhy nám připomínají, že Bůh je stále aktivní v našich životech a přes všechna naše provinění, pády... stále touží se s námi setkat.
Nejprve se podívejme na Jákoba (Ge28, 10-19), který na útěku před svým bratrem usíná na pustém místě. V té nejzranitelnější chvíli, kdy je sám. Vydán na milost okolí, se mu Bůh zjevuje ve snu. Vidí žebřík spojující nebe a zemi - symbol Boží přítomnosti a neustálé péče. Kolikrát se i my cítíme osamělí a zranitelní? Vidíme svá provinění, svá selhání a tělo máme paralyzované strachem, který nám nedovoluje vidět Naději. Právě v těchto momentech nám Bůh může být nejblíže. Jákobova zkušenost nás učí, že i v těch nejtemnějších chvílích našeho života je Bůh s námi a nabízí nám svou přítomnost a zaslíbení.
Později vidíme Jákoba zápasit s tajemnou postavou (Ge32, 25-31). Tento zápas symbolizuje Jákobovo vnitřní bojování s Bohem i se sebou samým. Z tohoto setkání vychází Jákob proměněný - s novým jménem Izrael, ale také s fyzickým zraněním. Tento příběh nám připomíná, že opravdové setkání s Bohem není vždy snadné. Může být bolestivé, může nás změnit, ale vždy nás to posune blíže k našemu pravému já a tím i k samotnému Poznání, Bohu. Tuto proměnu člověka bych přirovnal k metamorfóze motýla. Na prvopočátku je housenka sotva lezoucí a jedící vše, co ji přijde do cesty. Nezná nic než své okolí. Pak se zakuklí. Pro okolí se zdá nehybná, mrtvá. Po krátké době však kukla praskne a je z ní nádherný motýl, který poznává do té doby nepoznaný svět. Tak je to i s poznáváním Boha, které z nás dělá motýly, kteří mohou poznávat svět. Poznávat jeho krásu a rozmanitost.
Nakonec se přesouváme do Nového zákona (J1, 38-51), kde Ježíš povolává své první učedníky. Vidíme zde Ježíše, který aktivně vyhledává a zve lidi, aby ho následovali. Učedníci v něm rozpoznávají zaslíbeného Mesiáše. Zde můžeme vidět, že Bůh nás stále hledá a volá. Nad nikým neláme pomyslnou hůl, s každým má svůj boží plán, který nám v našem životě před nás předkládá. Je jen na nás, zda s k němu přidáme. Ježíš zná každého z nás osobně, stejně jako znal své učedníky. A stejně jako učedníci, i my jsme zváni k tomu, abychom v Ježíši rozpoznali Božího Syna a následovali ho.
Sestry a bratři, tyto příběhy nám připomínají, že Bůh touží po vztahu s námi. Ať už se cítíme osamělí jako Jákob na útěku, zápasíme s vnitřními konflikty, nebo hledáme smysl života jako učedníci, Bůh je připraven se s námi setkat a podat nám svoji pomocnou ruku.
Nechme se inspirovat těmito příběhy. Buďme otevření Božímu volání v našich životech. Nebojme se zápasit s Bohem, když procházíme těžkými obdobími. A především, buďme připraveni na to, že setkání s Bohem nás může hluboce proměnit.
Pamatujme, že stejně jako byl Ježíš "žebříkem" spojujícím nebe a zemi, i my jsme povoláni být mostem mezi Bohem a světem kolem nás. Kéž nás Bůh posiluje v tomto poslání a kéž jsme vždy otevření jeho proměňující přítomnosti v našich životech. Mějme tedy poutnickou hůl v ruce a pořádné boty na nohou.
Amen.
kázání br. Vladimír V. Karbusický
Kázání 1. září 2024
Milí bratři, milé sestry,
dnešní slova z Markova evangelia (Mk 7, 1-8.14-15.21-23) nás vyzývají k hlubšímu pochopení a zamyšlení se nad naším vztahem s Bohem a k nám samotným i ostatním.
Ježíš se v našem textu setkává s farizeji a zákoníky, kteří kritizují jeho učedníky za nedodržování tradičních očistných rituálů. Tato situace nám ukazuje, jak snadno můžeme sklouznout k formalismu ve víře, ale také v konání v našem životě. Kolikrát se i my soustředíme více na vnější projevy než na skutečný obsah?
Ježíš nás varuje: "Tento lid mě ctí rty, ale jejich srdce je daleko ode mne." (Mk 7,6) Zamysleme se, prosím, nad tím, zda to co konáme nejsou jen prázdná gesta a tím naše srdce není proměněno v lásku a pochopení druhých.
Další důležitý bod, který Ježíš zdůrazňuje, je rozdíl mezi Božími přikázáními a lidskými tradicemi. Říká: "Opustili jste přikázání Boží a držíte se lidské tradice." (Mk 7,8)
Jak často se i my držíme svých zvyků a tradic, aniž bychom se zamysleli nad jejich skutečným významem? Tradice se pak stávají prázdnou schránkou bez toho, aby nás obohatily a propojily s našimi předky. Nezapomínáme také přitom na podstatu Božího poselství lásky a milosrdenství?
Ježíš nás učí, že to, co nás skutečně znečišťuje, není zvenčí, ale z našeho nitra. "Nic, co zvenčí vchází do člověka, nemůže ho znesvětit; ale co z člověka vychází, to jej znesvěcuje." (Mk 7,15)
Toto je revoluční myšlenka, která nás vyzývá k hlubokému sebezpytování. Nejsou to vnější okolnosti, které nás činí hříšnými, ale naše vlastní myšlenky, slova a činy. Vždy musíme mít na paměti, že Slovo tvoří. Bůh tvořil a tvoří Slovem, myšlenkou. Člověk zrozen k obrazu Boha též v omezené míře tvoří Slovem. Tak jak slovem můžeme povzbudit, tak slovem můžeme i člověka udupat do země. Je někdy těžké a i já si musím dávat pozor, abych někdy nereagoval slovy neuváženě. Mám vždy na paměti, nerozčiluj se. Počkej, přenech teď tuto chvíli Hospodinu. Vyčkej aspoň hodinu, ne-li do druhého dne. Pak svými slovy reaguj, třeba to není, tak jak se to nyní zdá. Pomáhají mi také slova Ježíše a to z Markova evangelia, kdy řekl Petrovi: „Jdi mi z cesty, satane! Jsi mi kamenem úrazu." Doporučuji si to říkat je v duchu, ne nahlas.
Bratři a sestry, Ježíšova slova nás vyzývají k upřímnosti a autenticitě. Nejde o to, jak vypadáme navenek, ale o to, jací jsme uvnitř.
Zaměřme se, prosím, na naší vnitřní proměnu. Prosme Boha o čisté srdce a upřímnou mysl.
Pamatujme, že pravá zbožnost vychází ze srdce a projevuje se v lásce k Bohu a bližním. Nechť nás Duch svatý vede k hlubšímu poznání Boží vůle a k životu. Amen.
Kázání 4. srpna 2024
Janovo evangelium (J6, 26-36) nám přináší zamyšlení o duchovním životě a o tom, kým pro nás je Ježíš. Co pro nás znamenají jeho slova, poselství.
Kolikrát v životě jsme se cítili nasyceni, ale přesto po nějaké době prázdní? Myslím tím např. nasycení, spokojenost s novou věcí, kterou jsme si koupili. Ježíš nám v tomto textu připomíná, že existuje hlad, který obyčejný chléb nemůže utišit. Je to hlad po smyslu, po naplnění, po věčnosti. "Neusilujte o pomíjející pokrm," říká nám Ježíš, "ale o pokrm zůstávající pro život věčný." Tato slova nás vyzývají, abychom se zamysleli nad tím, co v životě skutečně hledáme a po čem toužíme. Co nás naplní tak, aby se naše duše dotkly vnitřní radosti.
Ježíš se nám představuje jako "chléb života". Co to znamená? Stejně jako klasický chléb vyživuje naše tělo, Ježíš, Ježíšova slova, myšlenky vyživují naši duši. Ukazuje nám tím cestu, tak jako ji ukazoval svým apoštolům, a to následovat své srdce, myslet a budovat svůj vnitřní chrám. Na jiném místě v Bibli čteme, že ne vždy apoštolové rozuměli jeho slovům a stále se ho ptali:“Co máme dělat.“ I my se někdy ptáme sami sebe, druhých, co máme dělat. Zkusme se někdy zastavit, tak jako dnes zde a naslouchat svému vnitřnímu já. Ježíš jasně říká, že to, co Bůh od nás žádá, je víra. Ne složité rituály nebo náročné skutky, ale prostá důvěra. Tato víra není slepá. Je založena na tom, kdo Ježíš je a co pro nás udělal a dělá. Je to víra, která mění život a přináší vnitřní svobodu.
Moji milí, stojíme před stejnou výzvou jako lidé v tomto příběhu. Vidíme Ježíše, slyšíme jeho slova. Ale věříme mu? Přijímáme ho jako chléb života?
Zamysleme se nad tím, co skutečně nasycuje naši duši. Nenechme se strhnout od své cesty davem, který někdy šíleně běží za přeludem, aby posléze běžel zas za jiným. Následujme své srdce, které nám pomůže překonat všechny těžkosti.
Amen.
kázání br. Vladimír V. Karbusický
Kázání 7. července 2024
připomínáme si společně odkaz Mistra Jana Husa jehož myšlenky jsou i po staletích stále živé a inspirativní.
Mistr Jan byl neochvějným zastáncem pravdy a morální integrity. Ve svých dílech a kázáních neúnavně kritizoval korupci a morální úpadek v církvi a ve společnosti. Jak to je dnes? Posunula se naše společnost? Už jako malý jsem slýchával: „Ta dnešní generace….!“ Když se podíváme do Starého zákona, tak čteme: „Nebudeš brát úplatek, neboť úplatek oslepuje i ty, kdo mají oči otevřené, a vede k překrucování záležitostí spravedlivých“ (Exodus 23, 8). Není tedy horší nebo lepší generace, na vše bylo již poukazováno. Jen jsme si to nevzali k srdci. Opakujeme stále chyby svých otců.
Vyzýval k návratu k chudobě a pokoře podle příkladu Ježíše Krista a jeho apoštolů. Tento apel je i dnes, v době plné materialismu a honby za mocí, nesmírně aktuální. Dovolil bych si sousloví návrat k chudobě pozměnit na návrat ke skromnosti. Pod skromností si představuji mít jen tolik majetku, který zajistí fungování našich náboženských obcí a diecéze, aniž bychom se stali otroky jeho samotného spravování, a tím nám nezbyl čas na duchovní růst, jak osobní, tak i našich obcí. Vždyť sami to můžeme číst u apoštola Pavla: "Znáte přece štědrost našeho Pána Ježíše Krista: byl bohatý, ale pro vás se stal chudým, abyste vy jeho chudobou zbohatli" (2Kor 8, 9). Stojí před námi nelehký úkol, a to najít soulad mezi financemi a duchovnem.
Bratr Jan také zdůrazňoval, že nejvyšší autoritou pro křesťanský život je Bible. Usiloval o to, aby Písmo bylo přístupné všem věřícím v jejich rodném jazyce. I my bychom měli čerpat moudrost a vedení především z Božího slova a usilovat o jeho šíření a srozumitelnost. To znamená nezapomínat na sebevzdělání.
V centru Husovy teologie stál Ježíš Kristus jako jediný prostředník mezi Bohem a lidmi. Velmi relevantní je verš: ”Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš" (1Tim 2, 5). I my bychom měli ve svém duchovním životě upírat zrak především na Krista a jeho spásné dílo na kříži. V dnešním turbulentním světě je obzvláště důležitá role duchovních, kteří stojí jako prostředníci mezi hledajícím Krista a Kristem. Nejen duchovní, celé naše obce by měly být majákem v rozbouřeném moři pro všechny lidi bez rozdílu. Je to další z mnoha našich úkolů, na které bychom neměli zapomínat.
Mistr Jan Hus byl pro své přesvědčení ochoten položit život. Jeho odkaz nás vybízí k tomu, abychom i my byli věrní pravdě evangelia, usilovali o morální integritu a nebáli se jít proti proudu, je-li to nutné.
Dovolte mi uzavřít modlitbou Mistra Jana Husa, modlitbou stále aktuální:
"Ó nejsladší Kriste, táhni nás slabé za sebou, poněvadž když ty nás nepotáhneš, nemůžeme tě následovat. Dej statečného ducha, aby byl pohotový, a je-li tělo mdlé, ať předchází, prostředkuje i následuje tvá milost, protože bez tebe nemůžeme nic činit.
kázání br. Vladimír V. Karbusický
Kázání 19. května 2024
kázání br. Vladimír V. Karbusický
Kázání 28. dubna 2024
Milé setry, milí bratři, přátelé,
v dnešním kázání se zaměříme na inspirativní úsek z Janova evangelia (15, 1-8), který nám přináší metaforu Ježíše jako pravé révy a nás, jeho následovníků, jako větví této révy. Obraz révy má kořeny v historii Izraele, kde réva často symbolizovala lid Boží, a to jak v pozitivním, tak v negativním smyslu. Dnešní text je proto bohatý na symboliku a nabízí nám hluboké porozumění pro naše duchovní životy a vztah s Bohem.
Ježíš se nám zde představuje jako "pravá réva" a jeho Otec jako "vinař", který pečuje o révu tím, že ji prořezává a udržuje, aby byla plodná. Tento obraz může být dále rozšířen o myšlenku, že i když réva někdy pomrzne a v daném roce neponese plody. Vinař - Otec ví, že réva za toto nemůže a snaží se ji po celý rok podporovat, aby zesílila do dalších let. Podobně i náš nebeský Otec - vinař nás podporuje v časech zlých, kdy se můžeme cítit oslabení nebo neplodní. Tato myšlenka zdůrazňuje Boží trpělivost a neustálou péči o nás, bez ohledu na okolnosti.
Slovo "zůstat" se v těchto verších opakuje mnohokrát a zdůrazňuje potřebu trvalého spojení s Kristem. Je důležité si uvědomit, že lidská povaha je často nedočkavá. My lidé někdy neradi čekáme a chceme vše ihned. V duchovním životě je však klíčové zůstat věrný, což vyžaduje odhodlání a čas. Zůstat ve spojení s Kristem znamená udržovat si srdce otevřené jeho přítomnosti a učení, i když okamžité výsledky nejsou viditelné. Tato vytrvalost vede k hlubšímu porozumění a duchovnímu růstu. Zůstávání v Kristu tedy není pasivní stav. Je to aktivní a dynamický proces, ve kterém Bůh jako zahradník odstraňuje vše, co nepřináší ovoce, a prořezává každou větev, která ovoce přináší, aby byla ještě plodnější. Tento proces může být pro nás bolestivý, ale je nezbytný pro naši duchovní vitalitu a růst. Je to výzva k odstranění toho, co nám v životě brání našemu rozvoji tedy plodnosti.
Ježíš zde také mluví o modlitbě, když říká, že pokud v něm zůstaneme, jeho slova zůstanou v nás. Můžeme žádat, co chceme, a bude nám to dáno. Toto je mocný příslib, který ukazuje, jak hluboká modlitba a spojení s Kristem může vést k životu, který je plný Božích požehnání a schopnosti konat velké věci. Modlitba je zásadním prvkem křesťanského života a může být chápána jako projev víry v Ježíše, ale také jako víra v sebe sama a své možnosti. Když se modlíme, vyjadřujeme důvěru, že Bůh Otec se raduje z našeho úsilí a vytrvalosti. Podobně jako se rodiče radují, když vidí své děti překonávat překážky. Bůh se raduje, když nás vidí růst a překonávat výzvy, které nám vstupují do života. Modlitba také pomáhá udržovat nás v kontaktu s Boží vůlí a posiluje náš vztah s Ním.
Dnešní verše z Janova evangelia nás vyzývají, abychom se podívali na náš vztah s Bohem. Jako větve pravé révy jsme povoláni zůstat pevně spojeni s učením Ježíše Krista, abychom mohli růst a být plodní. Prořezávání, ačkoli může být náročné, je způsobem, jakým Bůh formuje náš charakter a připravuje nás k tomu, abychom mohli přinášet ještě větší ovoce pro sebe a své blízké. Modlitba jako projev víry a důvěry v Boží plány nám pomáhá zůstat ve spojení s naším nebeským Otcem a růst v naší víře.
Amen
kázání br. Vladimír V. Karbusický, jáhen v Milevsku
Kázání 21. dubna 2024
Milé sestry, milí bratři, přátelé,
v dnešním čtení z evangelia (J10, 11 - 18) hodně slyšíme zaznívat radost
a možná jistý vrchol Ježíšovy cesty, resp. jeho učení – já jsem dobrý pastýř. V té době nebylo úplně běžné, aby se „někdo“ obětoval dobrovolně pro lidi, kteří jej následovali. A Ježíš tak učinil a vrátil se zpět, aby lidem sdělil, že je naděje!
Zároveň zde vidím jeden paradox – Ježíš mluví o tom, že kdo není pastýř a kdo pracuje jen za mzdu, tak při první těžkosti se svými ovečkami se vzdává a utíká pryč. Když jsem toto četl, rezonovalo ve mne financování církví. Spousta lidí se pozastavuje nad tím, že se církvím vrátil majetek. Že toho bylo hodně, že na tom stát prodělal. A proč by se církve měly platit, ať se o ně stará Bůh. Již se neřeší, kolik dobrého církve udělaly pro lidi, pro společnost. Ano, některé církve mají zdobnější víru než jiné – mají více ozdobené chrámy, církevní stavby.
Ale to prostě patří ke kulturnímu dědictví, ke křesťanskému duchu našeho národa, potažmo ke křesťanským kořenům naší civilizace. Církve se zde snažily po staletí pracovat pro lidi,
a hlavně pro lidi na okraji společnosti. Možná bych řekl i pro nějak znevýhodněné lidi. Potom se státní moc rozhodla to zrušit a vzít si to pro sebe. Myslím si, že krokem, který vedl k vrácení majetku, došlo k narovnání tohoto nespravedlivého vývoje dějin. A zanedlouho budou církve odkázány samy na sebe – budou si muset na svůj provoz, na platy duchovních vydělat ze svého vráceného majetku.
V uvedených slovech – kdo pracuje za mzdu a ovce nejsou jeho vlastní, opouští je a utíká, když vidí, že se blíží vlk – vidím spíše výzvu k tomu, aby lidé pracující jako duchovní brali svou práci jako poslání. Aby se nehonili za frčkami. Aby nepodlehli klamnému zdání moci nad lidmi. Ano, když lidé důvěřují, mají tendenci mít trochu zastřený zrak a nevnímat jemné náznaky manipulace.
Dobrý pastýř má své ovce znát – tedy musí s nimi být v kontaktu. Nejen poslouchat je, ale naslouchat, a to je velký rozdíl.
Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince – k tomu mě napadlo slovo ekumena a evangelizace, možná misie. Věříme
v jednoho Boha, v jeho vzkříšeného Syna a spojuje nás také Duch svatý. Někdy je v křesťanských církvích snazší mluvit
o tom, co nás rozděluje, protože si hrajeme jenom na tom svém písečku. Kolik hvězd je na nebi, tolik je lidí na zemi a tolik je cest a cestiček k Bohu. Ano, je jedno Písmo, je jeden Bůh,
ale každý z nás je jedinečný a každý na tuto cestu přináší jedinečný pohled, má za sebou jedinečnou cestu životem.
A co se týká evangelizace nebo misie? Kdysi na jedno setkání mládeže pozvali misionáře z Afriky a ten nám dal nám na úvod otázku – Kdybyste přišli na misie, co musíte jako první udělat? Jak začnete? Jedna z přítomných vykřikla, že by nejdříve začala říkat, že Ježíš miluje všechny, že tam je proto, aby toto hlásala. Misionář se usmál a řekl, že by ji nejspíše místní obyvatelé vyhodili a následně začal vysvětlovat. V takovéto situaci musíte lidem zajistit základní věci – aby měli kde spát, co jíst, zdravotní ošetření atd. A posléze lidé začnou řešit a ptát se, proč to pro nás dělají? Co za to chtějí? Vidím v tom naplnění Ježíšových slov z dnešního evangelia – dobrý pastýř, který se stará i ovce z jiného stáda. Prostě se to dělá proto,
že to tak cítíme. Cítíme, že je to naše poslání.
Nikdo samozřejmě nechce, abychom všichni vyjeli do exotických zemí a dělali misie. Ono stačí se rozhlédnout po svém okolí, tam kde bydlíme a naplňovat tato slova doma. Tedy začít žít opravdovým životem křesťana – mít rád lidi. Svým životem dávat dobrý příklad, žít dobrý a opravdový život. Lidé se začnou ptát: Proč to děláš? Co za to máš? Odpověď je jednoduchá – dělám to, protože to tak cítím ve svém srdci, protože naplňuji slova Ježíše o dobrém pastýři, který se stará o své ovce, ale zároveň se stará i o ovce z jiného stáda. A dělám to dobrovolně, protože mi dal Bůh svobodnou vůli a mohu tak konat.
Přál bych nám všem, abychom si každý z nás našli poslání
a cítili ve svém srdci, že nás Bůh, Ježíš k tomu povolal.
Kéž každý z nás najde svou cestu, svoje místo, kde bude spokojený.
Břetislav Karal, bohoslovec Sbor CČSH Milevsko
Kázání 14. dubna. 2024
Kázání 24. března. 2024
Kázání 4. února 2024
